II.

Zas zkouším psát, zas tvořit jako dřív, snad – myslím – v práci sám vzlet přijde ryzí, leč marně lákám v sloky krásu niv, co napsáno, vše v mříži škrtů mizí.

A sedím, dumám nad papírem bílým, své skráně v trapné muce v dlaně chýlím, a v lampě mé to piští, jak by ďas to smál se na mém kalamáři tence

a škodolibě lesklá očka pás na muce mé: „Cha, cha, cha! Impotence!“ Ne, ďase, ne, to není, co mě trudí. Já tvořit moh bych, jako jiní tvoří,

již, chlad a led jen v lhostejné své hrudi, se lepením svým veršů pracně moří; již k tomu, co má zjevení být krásy, co nesmrtelným dechem jen se hlásí,

si sedají jak školák k úloze a robí básně jako hrnčíř hrnky, a slast když líčí, jak když jedí trnky, se kysele tak tváří, uboze!

Dnes na vše recept hotový je tady i v čarodějné rytmů kuchyni, netřeba dlouho krásy hledat vnady – jsme za to předkům díky povinni.

Vem tichou noc, vem tajemných hvězd třpyty, vem stromů báj – vzduch lilijemi zpitý, vem starý park – vem nebe s bledou lunou, vem dívčí vzdech – bol, který chvěje strunou,

vše vem a sluč, a cukr lásky vmíse, „večerní píseň“ na své podáš míse. Já jinak psát a tvořit zvykl jsem; mně divem byla nebesa i zem,

mně na paprscích mihotavých hvězd se snášela v hruď jiných světů zvěst; vzkaz donášel mi od neznámých břehů té každé vlny větru šept a šum,

já cítil jara blouznivou jsem něhu, já slyšel, když se thuje v noci tmějí, co mrtví sobě v hrobě vyprávějí, a mlžné ruce stínů tisk jsem k rtům.

Vše šeptalo a mluvívalo ke mně, hvězd věčné písmo jako bílý květ, já nosil v prsou staré boly země a všeho lidstva věčný trud a hnět.

A nevím sám, kde brala se mi slova, zkad tryskal rytmů stálý vodopád, jen v skráni mé to tepalo vždy znova a v srdci bilo, když jsem počal psát.

Já cítil jen, ó, nekonečný plese! jak šumným křídlem mne to vzhůru nese nad všednosti svět, nad nízkosti prach, a kal a puch co mizel v hlubinách,

jak božský hlas se v duši mojí třese. Ó, zde je mám, ty písně svého mládí, a chtěl bych psát je znovu, žíti zas ty noci, jichž klid v blouznivé sny svádí,

až v lampy svit pak vpadne jitřní jas; kdy opíjíš se nekonečným blahem, že v stopách Boha tvůrce, člověk, jdeš a jiných světů stojíš nade prahem,

kde není záští, není zmar ni lež; kdy moře citů v duši tvé se vlní a síň se duchů vidinami plní, kdy cítíš, stoje nad všednosti metou,

jak božský, čistý nesmrtelný dech, ti nočních fial květy v duši kvetou a kdos tvé jméno píše v aeonech... To vše to tam. Vše zasuto, vše v dáli.

Jak fialy by bílé vykvétaly, kde všecko spálil pusté vášně žár a místo zahrad truchlý suchopar? Kde čistý zdroj vysch, v pěvcově jak kletbě,

a co tu roste, rovno dračí setbě? Divoké býlí, plné puchu, jedu, zde udusilo zvolna každý květ, i slavík písně odlét, zmizel hledu

kams v hostinějších, květných dolin střed. Snů holubička poplašená, bílá výš zvedla se a již se nevrátila. Jak mohla zde by splésti hnízdo ladné,

kde v její vrkot, tichý, snivý vděk smích frivolní jen ze zpomínek vpadne, vtip necudný a kluzký popěvek! Myšlenka božská – jaká pro mne muka –

na dvéře duše zlehka nezaťuká, by otevřely nebeskému hosti se dokořán k nejvyšší blaženosti. Jak mohla by ta čistá dcera sfér,

jež v náručí svém nese hvězdné květy, se čela tknout, kde hanby tmí se šer, jak nečisté tam plály hříšné rety! A to mé peklo, které tvojí, ďase,

Gehenny krutší, plné plamene, neb duše má se zdvíhá zas a zase, leč zpět vždy klesá, křídlo zlomené neb těžké blátem močálu a kalem –

ó, bědný let za čistým Ideálem! To víš-li, ďase, směj se po svém právu a vyšklebuj se, chechtej se a syč, ty můžeš pyšně zvednouti svou hlavu,

ty vítěz jsi – můj zosobněný chtíč. A jestli krutší chceš mě stihnout ranou, vem na se ženy vábný obličej, jíž hoří vášní oči, rety planou

a ňadra vlní se – a směj se, směj!