Šli milenci spolu a bylo to ráno
a bylo to v čase, kdy květem vše stláno,
ať kráčeli lesem, ať kráčeli polem,
vše plálo a smálo se kolem.
Jim skřivánci vysoko v nebesích pěli,
však v srdci jim echem zněl nápěv ten celý,
a u nohou květy jim vábilo světlo,
však v srdci jich právě tak kvetlo.
A obloha nad nimi modrá se pnula,
a pole se vlnila větrem a dmula,
jim prsa se šířila ve vzduchu sytém,
to štěstím a blaženým citem.
On vroucně ji přivinul, zlíbal jí čelo,
a ústa a líce, až mákem se rdělo,
a jak se tak drželi, objali spolu,
jak svlačec když vine se k stvolu.
Ten zardělý svlačec je ku klasu spjatý,
s ním roste a žije a dýchá den zlatý,
a uzrálý klas ten a květ plný rosy
pak srpem se najednou skosí!