IDYLKA

Na černé desce svého sekretáře cos psala, psala hbitě Bohunka, a jako zlatá, lesklá korunka jí v slunci plála hebkých vlasů záře.

Ve škole otec – klid kol přehluboký, i psala, jen se zamýšlejíc časem a zase čtouc svou práci tichým hlasem, že neslyšela za sebou ni kroky.

Vtom silná ruka, ale jemná, bílá se natáhla a papír uchvátila. „Ha, tajemství! ha, vinník dopadený!“ Vráz vyskočila dívka, páž svou pnula:

„Doktore Pichle!“ Ňadra se jí dmula, a v tváře hrnul červánek se studu. „Hned vraťte mi to – hněvati se budu!“ „Ne, nevrátím!“ – „Ach, vždyť to nemá ceny,

ó, prosím vás!“ Leč co tak v jednom plamu se napínala, by plen vyrvala mu, on smál se jen a vzhůru drže list, již vzkřik’: „Ach Bože, toť jsou verše vaše –

jste básnířka, nic nerděte se plaše, vás Musy líbají!“ A začal číst: „Jak mne to táhne tam – vy, jasné hvězdy, k vám...“ a dál a dál, až jemná píseň celá

v síň plnou slunce dovyzněla pak. A dívka stála tiše, její zrak na ústech visel mu, a jen se chvěla. „Ach, Bohunko, ach, co vám říci mám?

Jste pěvkyně, toť plod je chvíle svaté, ó, zdali více takých šperků máte na hrdlo Vlasti?“ – „Ano, ale skryté, jste první, jenž to víte na zemi –

doktore Pichle – prosím – slibte mi, že nikomu to – nikdy – nezradíte!“ „Což tolik Vlast má perel již a květů, by utajeny směly zůstat světu,

zrak nepotěšit?...“ „Květy mé jsou prosté – snad ano – pozděj – pod jménem snad cizím –“ „Ó, Bohunko, jak citem pláte ryzím, má úcta k vám jak bílý plamen roste.

Ach, rozumím vám, nedbám také slávy, jen vlasti sloužit chci a budit, budit a při tom třeba o kůrce se trudit – na venkov půjdu... dech tam vnesu zdravý –

dnes již se loučím – snad se řítím v boje – leč za tajemství vaše dám vám svoje: Mám, Bohunko, vás rád! Já roky celé ten sladký taj jsem ve svém srdci nes’,

než co jsem přečet’ vaši píseň – dnes, ó, Bohunko, zda moh’ jsem mlčet déle? Snad čekat ještě, spíš by bylo správno, leč, Bohunko, – zda chceš mou ženou býti,

zda ráda mít mne můžeš celé žití...?“ A dívčí šept zněl stoudný: „Mám již dávno.“ Pak stulilo dvé hlav se, v touze žhavé se zkloubily jak na pouto dvě ruce,

ret k retu skočil jak dvě jiskry prudce, a „Bohunko!“ jen znělo – „Bojislave!“ v šept lásky sladký, horoucí a milý. Kdo všim’ si z nich, že právě v této chvíli

tvář vyholená v dveřích zjevila se – Bohunčin otec – starý profesor – a v růměnné té tváři milý zor že na obrázku tom se tiše pase?

V svém popelavém šatě s knoflíky, jež leskly se jak stříbro, veliký jak duch tu stál; teď sáhl tiše k šosu a pikslu vytáh’ – šňupec nesl k nosu,

pak modrý šátek, bíle tečkovaný, vznes’ potichounku, by smet’ prášek se rtů, s úsměvem dobrým – ale vtom, eh, k čertu! kých’ nehorázně. Rázem na dvě strany

dvé spěje hlav. „Tatínku!“ Děvče letí a v jabot jeho vesty tvář svou kreje. Cos Pichl koktá. Ale kmet se směje tak šelmovsky a volá: „Děti – děti!“