Tak, jak jsi žila, odešla jsi, tiše,
a svatý mír jen zářil s tvojí líce,
jak na oltáře větrem, který dýše,
by shasla bílá svíce.
„Za týden zemru,“ řekla’s tichým hlasem
a pak už jen jsi modlila se stále
a s mrtvým dědem hovořila časem,
jenž zval tě v šeré dále.
Zpol ve snách s dětmi mluvila’s a vnuky,
jak stáli by ti lože u pelesti,
těm radila jsi pevně snášet muky,
těm žehnala jsi k štěstí.
A týden přešel – zdřímnula jsi v snění,
a svatý mír jen zářil s tvojí líce,
a sen tvůj sladký neměl probuzení.
Kdo moh’ by přát si více?