I pak, až umřem’ – kéž to v jeden den! –
a až i hrob náš rozpadne se kdes,
té naší lásky smutek, bol a ples
dál bude žít, v mých písních uvězněn.
A jiné duše budou snít náš sen
a zmírat mukou, již jsme zmohli dnes,
a chvět se touhou v čtveru hluchých stěn
a vlhkým okem hledět v tmavý les.
Tu písně moje budou v mrazu zim
o pevné víře v štěstí mluvit k nim,
jež přijde přec, byť večer s září rudou,
o květech živých, kraj kdy sněhu pln,
o setkání hvězd bludných, dálných vln,
a naší lásce, čtouce, žehnat budou.