Nesmírná poušť přede mnou i za mnou,
a já hledím okem duše k nivám,
kde klas bují, zalit září plamnou,
ze dna srdce svého žalmy zpívám.
Zpívám, že v tom velkém tichu kolem
se mi srdce divným steskem chvěje,
že zřím cestou mnohé klesat bolem,
žízní, mdlobou v chvíli beznaděje.
Zpívám, že tu bídu trpím s nimi,
zpívám, by šly lehčej naše děti,
že mé srdce z jizev krvácí mi,
ale duše větrem k předu letí.
Nedbám, jestli skráň mou zraní kámen
za ten zpěv, jenž se rtů se mi řine,
tys, ó, Pane, vznítil jeho plamen,
a ty víš, že těchy nemám jiné.
Víš, že pěl jsem z duše hlubokosti,
plesy živé, smutky nevylhané,
a když zajdou bez ohlasu, dosti
již tím zpěvem dal’s mi – dík, ó, Pane!