Nad rybníka plání
večer se již sklání,
bledězlatý srpek blýská
na nebeské báni.
Leknín zamknul oči,
nežli tma v les vkročí,
poslední pták dozpívává
ještě na úbočí.
Na široké hladi,
s korun do kapradí,
jak když vše se v nevýslovně
měkké tóny zladí.
Obrys všeho splývá,
tón se s tónem slívá,
rákosí již jenom tichou
píseň svoji zpívá.
A v mé duše hloubi
vše se s tichem snoubí,
vše se rovná do hladiny,
kterou květy vroubí.
Jak bych za den štěstí
k nebi zrak měl vznésti
jako pták, jenž napojil se,
na své ratolesti.
Za klid převeliký,
za cit, drahé rtíky
jako bych měl vydechnouti
z celé duše: Díky!