Básníku barev jásavého zpěvu,
víc než Tvé války, velkých králů děje
mou duší snivou sladkým kouzlem chvěje
ten pohled v říš Tvých pohádkových zjevů.
Ó, jaká krása plá jim z obličeje,
nechť rty své dívčí stáhly do úsměvu,
ať jako sfingy, kterým v duši reje
vždy problémů červ, mlčí v žití řevu.
Ty víly vzdušné, duše jara, zimy,
ty kouzelnice s hrdly labutími,
ty princezny, jež mají zlaté vlasy!
Ó, ptám se v duchu Tebe, mistře drahý,
co kynou v snách mi líbezné jich tahy,
zkad k Tvojí duši přiletěly asi?