Hvizd táhlý vlaku zalít’ ke mně z dáli.
A vstal jsem k oknu. Jako jiskry plály
mi v ústret hvězdy drobounké a třpytné.
Noc táhla modrá, kterou ještě kmitne
blesk sírný, ale hromu slyšet není.
Pod mými okny houpaly se v snění
tak beze zvuku dlouhé sněti stromů,
co na listech v měsíční záře lomu
se třásly kapky deště, zvolna schnouce.
Byl vlažný vzduch a sladký. Na palouce
květ mroucí voněl, klid byl neobsáhlý.
Hvizd vlaku ke mně zalít’ dlouhý, táhlý
tím čistým vzduchem z nedozírné dáli,
jak výkřik v noc. A mír byl, hvězdy plály,
a ticho bylo, vůně, sen a něha.
Tam v dáli snad kdos na koleje lehá.