Kde vzala se, tam vzala se,
již hvězda na nebi svítí,
a za ní ty druhé hrnouce
se jako ty ovečky na louce,
se tlačí, třesou a řítí.
Ó, když jsem se k nim tak dívával
na sadě přes křovisko,
ó, v dalekých, přešlých letech těch,
ó, v dalekých, přešlých letech těch,
mně zdály se vždy tak blízko.
A potom jsem stoupal životem
na příkré, vysoké skály,
však čím jsem šel dál a čím šel výš,
tím větší jsem v duši nes’ bol a tíž
a ve větší viděl je dáli.
Teď nohy mám cestou krvavé
a sny mé mi uprchly jinam,
a ještě přec, zdraný a zlomený,
a ještě přec, zdraný a zlomený,
svá po nich ramena vzpínám.