Se stínem stín v náruč splývá,
v sadě sněť se zlehka kývá,
otevřeným oknem tiše
modrá noc se ke mně dívá.
A s ní hvězda v modrém třpytu
jako z tmavých záclon skrytu
patří ke mně s výše – výše
v mihotavém, tichém kmitu.
Dávno jsem již pustil z hlavy
pohádek svět dětský, lhavý,
pravím si, že nic to není,
nežli světa plápol smavý.
Ale přec k ní hledím dlouze,
v její kmit na nebe prouze,
jako v kouzlu, jako v čáru,
jako v nevýslovné touze.
Zdá se mi v té divné tuše,
že to drahá, zlatá duše,
která mne tak milovala,
a teď plá mi z noční hluše.
A jak nad mým ložem bděla,
a jak se kdys o mne chvěla,
že tak bdí a chví se dále,
pro mne tady odumřelá.
Jak kdys láskou plála jemně,
že tou láskou hledí ke mně,
v moje sny a v mojí práci
na dalekém stínu země.
Vzpomínám, a zrak se dívá,
jak když vše se za ní skrývá,
slzím, a – v té hrozné dáli
také cos jak slza splývá...