Když řeky po břehu jsem ráno kráčel, v písku
jsem třpytném našel hůl, a v dáli ani v blízku
jsem nezřel člověka, ať kam jsem hleděl v pole.
A mošna ležela žebrácká u té hole,
a nic v ní nebylo. Ó, jistě hladem zmořen
a větrem bičován a o vrb starých kořen
tu klopýtaje, vlek’ se starý žebrák tudy
a na dně řeky té své bolesti a trudy
již pohřbil. Ale hůl tu nechal nocí temnou,
jak řek’ by: Umírám, však bída nemře se mnou,
je věčná, dědí se! Hle, odkazy ty bědné!
Ó, kdo tu jeho hůl a kdo tu mošnu zvedne?!