Spí v urvaném nám, odcizeném kraji,
on neskonale jemný, snivý, měkký;
jak as, co nad ním bouří záští vzteky,
se zachvívá prach jeho bolem v taji!
Jej nenechme – vy díte – tam, kde lají
nám, naší řeči; mezi naše reky
jej složme raděj, v mrtvých svatoháji,
kde uslyší hlas slávy, naše vděky!
Ne! Přes dál, sterých protivenství zlobu
kdys celý svět hřměl ku božímu hrobu,
rek dávný, šiky nepřátelské plaše,
v boj vrh’ se, by jej druzi vysekali –
ó, nechte spát jej, kde své zaspal žaly,
však meče v pěst – ať půda ta je naše!