Sním, že jsem v hrobě již tak mnohý rok,
leč dosud slyším vše, nechť tma mne halí:
pláč nad sebou a vzdechy, prázdné chvály
i klevet lži, jak stane tu i sok.
Zprv přichází sem ke mně četný krok,
leč vždy jich míň – už počet jich jen malý:
ti umřeli už sami – ti jsou v dáli,
a jiným splách mne s mysli času tok.
Pak přichází už jenom stará dáma
se stopou krásy v tváři, dlí tu v snách,
a já se chvěji blahem – tys to sama.
A posléze ni ona nejde, ach!
Zda dohrála i ona žití drama?
Teď, teprve teď, rozpadám se v prach.