Co stromy žloutnou a co vítr svál
už mnoho listí do trávy a v mech,
kams pospíchajíc, odešla ti v dál,
mé dítě, jdi a toho pláče nech!
Jí život znám byl, pila štěstí v něm
a za vše těžkou zaplatila daň,
to klidem svým a slzami a snem,
mé dítě, jdi a sepni jenom dlaň!
Jen práci v žití za svůj měla štít
a růží květ pro cizí měla rov
a jiným chtěla mírem, láskou být,
mé dítě, jdi a pomni jejích slov!
A nebuď ji a nech ji v dlouhých snech,
sen přáti musí, kdo měl vskutku rád,
po krásných tak a plných smutku dnech,
mé dítě, neplač, nech ji tiše spát!