U lesa hřbitov. Ó, jak svítí
z tmy boru jeho bílá zeď!
Zde k otázkám, jež dáváš žití,
jak bys čet jasnou odpověď.
Kol musíme se bráti denně,
a já se z prvu tolik bál,
by naší lásky do zeleně
chlad z něho nepad, stín a žal.
Leč nyní klidně po tvém boku
tu, dlaň svou v tvojí, chodím již,
ó, dobře je mít hroby v oku
a za zdí tam tu mrtvých říš!
Což neslyšíš, jak větrem nese
se thují šumem tichý hlas?
„Ó, milujte, ó, milujte se,
vy v slunci tam – zde chlad a mráz!“
„Ó, milujte se, stále více,
ó, milujte se nocí, dnem,
ó, milujte se, líbajíce,
vy, děti mžiku, žhavým rtem!“
„Neb zde je noc, v níž hvězdy není,
pod tíhou země, kamene,
zde cítit místo políbení
jen kapky vody studené!“
U lesa hřbitov. Ze tmy chvoje
zeď jeho svítí z pozdálí –
ó, nediv se, že rety moje
na tvých dnes tolik zaplály!