Kdys v jednom museu – je roků tomu řada –
jsem zbraně prohlížel si lidí tmavé pleti,
však víc a déle zrak můj lpěl na hračkách dětí,
na tretkách, kterými se těší duše mladá.
Na loutkách barvených, jež dítě v lokty skládá,
jimž zpívá, šepotá i sladký sen svůj světí,
dost jemně řezaných ze tlustých stromů snětí,
že jistě pečlivá dlaň tvořila je ráda.
A vše jsem zapomněl, co kdy jsem slýchal dříve
o ďáblech divoších, těch strašných, jak jsou katy,
jak pijí lidskou krev jak lačné zvíře divé,
jak dosud lidskosti k nim nevnik’ paprsk zlatý.
Ó, jistě dobří jsou a lidé, třeba tmaví,
když děti milují, jak tyto hračky praví!