Když noc šla tichem pražských měst
a pod ní spal svět celý,
dvě věže Týna v moře hvězd
se týčily a bděly.
A řekla jedna: Bez snění
dnes trávím noc tu tmavou,
pohádek řad a vidění
mi starou táhne hlavou
Já slyším rohy, kotlů třesk
a křik se vzduchem nésti
a vidím turnaj, kopí blesk
tam dole na náměstí.
A druhá: Vidím lešení –
meč blýská – výkřik bolu –
a dvanáct v krve prameni
se hlav tam válí dolů.
Tu první: Záře děsné zřím,
jak nebe když se taví,
a ze spálenišť vidím dým
se zvedat černý, čpavý.
V tom blýskl v dálce rudý jas:
Hleď, žhavý drak zas lítá!
Ne – řekl klidně druhé hlas –
buď zticha již – to svítá!