Jen dále, dále – nikdy stát,
jen dýchej a se toč,
zde já, tam ty – však mám tě rád,
sám nevím ani proč.
Já v práci právě jako ty
od rána den co den,
až po večera mrákoty
náš slyšet ráz i sten.
Jsme jak dvou starých druhů pár,
vždy spolu jeden let,
já tebe ženu, jak jsem stár,
a mne zas žene svět.
A někdy to jde vesele
a jindy těžce zas,
však dobří spolu přátelé
jsme byli celý čas.
Však, brachu, mně sníh na skráň kles’,
a krátí se mi dech,
a ty jak prvně šel bys dnes,
jsi jeden smích a spěch.
Ty’s učil mne jít v práci dnem –
a nemysliti víc!
Ba, hloupost! Ještě zahvizdnem’
si spolu z plných plic!