Svět říká: Housle jásají a pláčí,
teď pějí a teď šeptají jich struny,
jak by táh vánek stromů do koruny,
jak láska sladká když se parkem stáčí.
A přec jen chví se, lká to srdce hráči
a jásá, zpívá, máj svůj volá slunný,
se modlí, zoufá, smývá v stříbře luny
svůj kal a šepce: Sladký sen, ó, spáči!
Jeť srdce lidské starý nástroj božský,
v něm divné tuchy spí a harmonie,
a zní i pak, když rozpadlo se v trosky.
A ne, kde struna houslí chví se pouze,
leč kde hrá srdce samo v snách a touze,
se pravá píseň, nebes hudba lije.