Tak slýchával jsem: Houslí nástroj nový,
jak z dílny vyšel v lesku svém a kráse,
ten půvab nemá, tvrdý ve svém hlase,
jak chví se hruď, cit pláče, nevypoví.
Jej třeba rozbít, sklížiti jej zase,
pak jásá, zpívá, lká po slavíkovi,
jak vánek šepce z jara mezi rovy,
zvuk v proud se vlní, květem kolébá se.
Ó, básníku, ký symbol v tom se tají!
Snad i tvé srdce zkrušiti svět musí,
jej bídou, zradou, záštím rozbít v kusy,
by vzkříšeno jak živou vodou v báji,
zvuk našlo pravý, za skřípot a skřeky
tón písně zvučný lahodný a měkký!