Housle visí na stěně,
nikdo na ně nehraje,
v dne i roku proměně
visí s hřebu okraje.
Ten, kdo na ně jednou hrál,
dávno zaspal lidský žel,
nechali tu síň tak dál,
jakoby se vrátit měl.
Okna pevně zavřená,
cítíš jako plísně dech,
nevěřil bys, plamenná
že tu duše žila v snech.
Nikdo do ní nevstoupne,
na všem leží bílý prach,
slunce jen se přehoupne
někdy starých po strunách.
Struna jedna za druhou
praská v mrtvém zátiší
jako touhou zoufalou
po tom, kdo je neslyší...