Český úsměv! Jaký ptáček plachý!
Zřídka jenom na rty naše sedne
a již zas, jak luňáka když shlédne,
rozpne křídla svá a prchá strachy.
Česká naděj! Svýma ledovýma
rukama ji na oknech mráz kreslí;
slunce září chvilku, mhy se vznesly,
a již zase někde blízko hřímá.
Česká bolest! Jen ta bují všude,
proud ji zpívá, vítr chladný hude,
jenom tou se všichni vespol vížem.
A chat okna večer ve závěji
jak lampičky rudé vyhlížejí
rozsvícené pod Kristovým křížem...