Tam starý chrám kde v tiši
věž zvedá do oblak,
ve závratné té výši
za drápek uváz pták.
Tam holub do zdi holé
bil marně křídlem svým,
až někdo z chodců dole
jej zaslech a si všim’.
A roste dav, se množí,
ze všech se sbírá tříd:
„To také tvor je boží,
jej třeba zachránit!“
Ten to, ten ono radí,
a krásné paničky
v zrak tisknou, zříce kradí,
kapesník teničký.
Všech oči pnou se zdola
až k věži s úzkostí.
„Sto korun,“ někdo volá,
„kdo z muk jej vyprostí!“
„Hle, někdo na věž šplhá!“
teď padlo do ticha.
I oko mužů zvlhá,
dav ani nedýchá.
Mžik – věčnost; ticho, steny,
a potlesk teď a šum:
ulétal uvolněný
pták vesel k nebesům.
A dav se valil v třídu,
hled zvedal k blankytu –
ó, srdce, srdce lidu
je plno soucitu!
Na rohu stála žena,
tak bledou, smutnou líc,
jí děcko v loktech sténá,
dlaň k davu vztáhla vstříc.
A dav šel dál a řídne,
zrak toče po báni...
Ó, holoubátko bídné,
ó, kdo tě zachrání?