Vesele z přístavu s lodí
za zpěvu, hřímání děl,
kdo myslí si, o první skálu
svou loď že by roztříštit měl?
Vesele v proudy loď skočí,
houpá se, jak by jen hrou,
ach, vidíš tam oči ty drahé,
jak s břehů se za lodí pnou?
Oči se ztratily v dáli,
zmizel i zelený břeh,
teď kolem jen vlny a vlny,
jich divoký zápas a šleh.
Nebe se zatmělo celé,
bleskem se osvítil mrak,
bez ráhna a stožáru, plachty,
hle, pluje už mořem jen vrak!
Moře kol bouří a kypí,
pění se, vzteká a řve,
jen skok a konec je navždy
té bídě a bolesti tvé...
Přitiskni dlaně své k sluchu,
nezírej do vln těch zlých,
ta vlna tak láká a láká
a potom má šílený smích.
Naposled opři se ještě
vlnám těm pevně jak štít,
a když už není proč žíti,
ať aspoň je tedy proč mřít.
A pak jen slož klidně již ruce
v naději nejsladší všech,
že za tebou půjde loď jiná
a zlatý přec dostihne břeh.
Čekej jen na bídném vraku
poslední člověka choť,
vždyť nikdo, kdo plavec je dobrý
svou opustit nemůže loď!