Tak hluboko, hluboko láska
se přemnohá se srdcem pojí,
že nemůže ke rtu ni slůvkem
se dostat z té hlubiny svojí.
A nevidět do srdce na dno,
a nebýt to srdce tak čisto,
ty řekl bys, že ani láska
tam nikdy své neměla místo.
Však jestli ta láska už mrtva,
má na skráni korunu trnnou,
tu divno, jak slova, jak slova
až překotně na rty se hrnou!
A najednou retem chví všecko,
co dávno se vyslovit chtělo...
Tak na povrch jezera vždycky
jen mrtvé už vyplyne tělo!