Hvězd milliony na hlubokém nebi,
jež tmavě modré, jako dykyta
když na strop nebes širý přibita
je nesčetnými, zářícími hřeby.
A pod tím nebem bíle prokvítá
sfing alej dlouhá; semknuté rty, šklebí
se každá z nich, a něžně svítí ta
jen těla lví a prsy žen a lebi.
A mlčí nebe, hvězdy na obloze,
a mlčí sfingy v nepohnuté pose,
a mlčí zem, jak když to kraj je smrti.
Jen Ticha hlas tu v širé letí dálky,
hlas prázdnot věčných, a nad řvaní války
ty cítíš, jak tě svojí hrůzou drtí.