Když moře zaburácí,
a vichr jak v ně sáh’,
se zdá, že bílí ptáci
se nesou na vodách;
když každá moře vlna
se ve skal řítí lem,
jak šelma vzteku plná
by mrskla ohonem;
a vichr když v ně buší
a vyje jako pes:
cos jímá moji duši
jak nevýslovný ples.
Ples divé, hrubé síly,
ples touhy šílený
tím větrem být, jenž kvílí,
těch vln být rameny.
A jak by staré hněvy
a dávné bolesti,
jež uspí se a sleví,
jež nelze pronésti,
jež trpím, lidstva článek,
na tento hozen svět,
svůj střásly mdlobný spánek
a znova počly hřmět.
Jak nad tou spoustou pěny,
jež syčí kol a kol,
bych našel vyslovený
přec lidstva hněv a bol.
Na skále, do níž bila
vln pěst, jsem němý stál,
však duše s mořem vyla
a vichrem v nebes dál.