Má lampo, která pláš
tu tiše nad mou hlavou
a kterou zřít je až
z ulice nocí tmavou,
rci jasným plápolem
pozdnímu venku chodci,
jenž v duši mdlý a něm
se vrací z pitky nocí:
„Ó, bloudku, jaký klam
ty plesy jsou a schůzky,
je nad vše lampy plam
a svět tvé jizby úzký!
Do čtyř těch jejích stěn
své ukryj sny i žely,
tam jist a bezpečen,
jsi masky prost, svůj celý.
Tam není klam ni lež
a není zrady k tomu,
ó, ty, jenž nocí jdeš,
spěš v mír a klid, spěj domů!“
Rci tomu svitem svým,
jenž zapadá až dolů,
kdo rozryt zoufalstvím,
v tmách bloudí kol a v bolu:
„Ó, zvedni zraky sem
a slyš, co svit můj hlásí:
Já světlem věčným jsem,
vzňat před oltářem Krásy.
Je smuten, kdo tu bdí,
leč zář má jasně plá mu,
a jizby prosté zdi
jsou kol jak stěny chrámu.
Když štval jej krutý svět,
když nůž mu v srdce vrazil,
v tom chrámě našel v sled
vždy tichý, jistý asyl.
Kde světlo moje zříš –
jen oči výše upni! –
tam sklání čelo níž
na tvrdém chrámu stupni.
A knihy srovnány
v své příhrady a rámy,
jsou jako varhany
s tisíci píšťalami.
Z nich mocný chorál zní,
jak v stropy, jež se klenou,
nad bolů prohlubní,
nad duší zachráněnou!“