Jak rád bych zřel ji nyní, kdy tam sněží,
tu líbeznou, tu svůdnou krásku jihu,
kdy starý most, co sníh pad’ v každou rýhu,
teď jak by zmlád’, běl blýská s řims a věží.
Kdy zachyt sníh se na soch starých spěži
a kane zase, taje v okamihu,
jak Perseus výš zvedá její tíhu,
s lbi Medusy jak krev po kruté řeži.
Kdy oranže a laury udiveny
zří na tu běl, jež na jich padá kmeny,
a každý palác v bílý plášť se odíl.
Kdy řízy světic sněžné mají lemy,
a nebe na mžik stele lilijemi
ty ulice, po kterých Dante chodil.