Co den zřím dámu v černém šatu
kol osmé jíti do kostela,
kde na prahu kříž dělá v chvatu
pod bílým vlasem kolem čela.
Dnes dívám se, jak z chrámu míří,
kde dítě s prosbou, zrak tak světlý,
pár fijalek má na talíři,
ty první, které letos vzkvetly.
Již vím. Té staré smutné paní
již přes rok dcera v lůžku leží,
co den se v chrámě modlí za ní
a pro ni koupí květ ten svěží.
Však ona, až se shledá s květem,
– a jsou to její milované! –
se zachví, jak čas prchá letem,
ty vstaly – ona nepovstane.
Jak venku je, již v mysli skládá,
a kočárů co kolem jezdí!
Ach, že má matku příliš ráda,
hned obrátí se hlavou ke zdi...