Ty milý květe, proč jsi jen zkvetl zde v rumu hlavic a sloupů, jež času vír smetl,
a v ruinách svatyň a oltářů, rostra, kde dávno, ach, dávno bez sledu, echa řeč rhetorů dozněla ostrá? Proč zde jen příroda kvésti tě nechá,
sem vsadila tebe, kde kámen jen, kámen a hřbitov vše tichý a zbytky chrámu Saturna plného pýchy se dívá teď nebe?
Jsi přírody měkký snad soucit, jenž halí a skrývá rozpadlá zdiva a trosky v zeleně vděky
a úponky, květy obtáčí lidské zmařené dílo a všecko, co bylo? Či výsměch jsi její, jenž vítězně zní ti, kde do prachu padá,
co velkého věků vztyčila řada, i z hrstky trávy, jež zdi je zvětralé vděčná: „Vše zánik a smrt je, já jen jsem žití, já jen jsem věčná!“
Ó, jen se usmívej, květe, vše mrtvo je tu a dřímá. Kde bozi, Brutus i Caesar a vševláda Říma?
Tam, lidu kde tribuni hřměli, a legát, vrátiv se z boje, kde dával rád lidu na svoje patřiti rány, kde hlučné se hemžily roje
a jásaly druhdy: Svět celý už panství je naše! – teď ticho a smutek a zřícené brány, a ještěrka, v troskách jež skrýše má svoje,
přeběhne plaše. Zhas oheň Vestálek, liktorů ztraceny kroky, na Kapitol vzhůru již nestoupá v starostech senát, pontifex nezpívá hymny své velebné sloky,
jen vítr slyšíš tu stenat. Tož jen se usmívej, květe, v prachu a rumu když vidíš ty dávných dnů divy, na tomto velikém hřbitově slávy a moci
sám jen jsi živý. Však nebudeš věru ni ty se dlouho zde smáti, už zítra snad uschneš a dne se nedočkáš v šeru,
ale ty trosky vznešené, smělé ty sloupy, dál budou tu státi a mluviti k duším a srdcím, jež nebudou hluchá, že povalit moc lze a rozvrátit říše,
ne zabít však ducha, jenž i z těch trosek, nesmrtný, dále tu vane v své síle a pýše, a že i v pádu svém, kdy nad ní jásá
Čas krutý v své zhoubě rozpoutávané, do věků záříc v mramoru bílém, mocná a velká je Krása!
Cookies on Poetry Cove