Až do posledních žití svého chvilek,
ó, Fauste, pravdy lačný duchu smělý,
když snahy tvé se k výši rozletěly,
ó, jaký byl’s to přec jen velký snílek!
Zřel’s v dáli močál, pustý země dílek,
ten vysušit chtěl’s, láskou k lidem vřelý,
tam lidé šťastni žíti spolu měli,
tam vládnou Mír měl, Svoboda a Mílek.
Svět stále míň chce, a tak se to děje,
z nás malých Faustů naší malé doby
že každý dnes už jenom to si přeje:
Když víru ztratil, zlo jej štve, jed soků,
jen dva, tři lidi chránit v teplu koby
a polibkem jim sušit slzy v oku!