Jak v pohádkách když nikdo vkročiti na zámku nesmí v jednu komnatu, sic trest ho stihne krutý ve chvatu neb divných kouzel padne do sítí,
tak mladý farář úzkostlivě bděl, by nikdo cizí přes práh nevešel v ten pokojíček jeden na faře. Než sám, když truchlá skláněla ho tíž,
když poranil ho zlobou svojí svět neb vichr záští dul mu do tváře, tam prchal jako v oasu a tiš a vycházel vždy jako proměněn:
zas jeho zrak pln naděje se dívá a úsměv hravý na líci mu zkvet. Ó, co v té malé jizbě se jen skrývá a jaká kouzla chová pokoj ten?
Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz byl čaroděj v kraj chodský zanes vás v útulnou čistou síň. Tam postel v rohu prostičká stála, halívaly vezdy
přikrývky bílé pletené ji hvězdy, a naproti ní stolek; tu as k Bohu se vznášíval kdos často, čelo chýle, snad odešel jen na mžik před chvílí,
vždyť vedle pouzdra černého tu brýle na listech leží velké postilly. A tu tam polička a sklínky na ní, a památky, jež stáří s láskou chrání,
obrázky svaté, kříž a růženec, jež tiskla často dlaň as prací ztuhlá, a pod poličkou stará stojí truhla, a přes ni květný hozen chodský šátek,
a v rohu tam – ó, jaká milá věc, toť pravý, starý chodský kolovrátek. Jej často slyšel vrčet farář as tam doma, v dáli, a jej slyší zas,
když usedne tu za svých těžkých chvil. Teď němě sedí a teď pohnul rtoma, a rukama teď prudce zalomil: Proč odešla’s mi jenom, mamičko má!
A tu jak náhle na zdi pověšený by oživ obraz rázovité ženy s tím černým šátkem na starostné hlavě a jihly, měkly tvrdé by jí tahy,
jak známých kroků pár by kol se hnulo, a farář cítí, kdos ho hladí, pravě: „Copa se soužíš, ty můj chlapče drahý? Huž starostí nech, vždy zas dobře bulo.“
Ó, to je matka – měla ho tak ráda! A zastřenou tvář, sedí nehnutě a cítí, starost zvedla perutě a tichý mír se do duše mu vkrádá...
Cookies on Poetry Cove