Má dcerko malá, na kolébce spící,
můj sonet krade se jen po špičkách
jak malý skřítek k tobě v tichých snách
a „Rosť!“ a „Kveť!“ chce šeptem ti jen říci.
Je pidimuž to, sotva dlaně zvící,
gnom, jemuž opál svítí v noci tmách,
z těch jeden to, již kutí po horách,
pod houbou sedí, tančí při měsíci.
Však tento vyšel ze srdce – své sluje,
kde – tlukot slyš! – sta druhů jeho kuje
kov třpytící se na šperk stále nový.
A nyní jde, svým opálem si svítě –
ó, co v té sluji pro tě zlata, dítě,
on ne-li dnes, ti jednou jistě poví.