Ve staré město, plné krás a zdoby,
jsem vyjel si kdys, chrám si prohlížel;
i kolem hřbitova jsem potom šel,
přes zídku, vrátky zahléd’ jeho hroby.
A nevzpomněl, že druh tam dřímá, žel,
jak toho srdce nikdy nebylo by.
Však vzpomněv pozdě: „Jindy až,“ jsem děl.
A nebyl jsem tam nikdy od té doby.
Dnes přítel starý šel kol mého prahu;
já známý hlas i krok jsem zaslech’ v blahu,
leč on šel dál, mou kliku nezachytil.
A tu, jak jeho kroky doznívaly,
jsem připadal si mrtvým, zem jejž halí...
Ó, co as onen mrtvý tehdy cítil!