Květiny, vonící v sadě a luhu,
chtěl jsem vás oslavit prostou svou písní,
a teď nechť pokrčí rameny v kruhu
šosáci střízliví, mrační a přísní.
Já jsem vás miloval, já jsem vám zpíval,
nic nechci, květiny, jiného za to,
než byste na hrob můj rozlily příval
květů svých zářících: duhu i zlato.
Dole já budu spát, venku vy kvésti,
v slunci vy záhřevném, v tmavé já tůni,
snad že až do hlubin, ach, toho štěstí!
ucítím se shora opojnou vůni.
Budu tak vědět, že nahoře vesna,
motýl že houpá se na štíhlém stvolu,
s písní že pták jde spat, budí se ze sna,
hřbitovem milenci že chodí spolu.
Skryjte hrob se všech stran, pukejte za dne,
za noci chytejte měsíční světlo,
že v srdci, které spí pod vámi chladné,
také to jedenkrát z hlubiny kvetlo.