Ze snů tě vzbudil náhlý výkřik hrůzy
a bolesti, a zřela’s: od plamene
střech svojich štván, lid tvojí víry žene
se, klet a smýkán, honěn davem luzy.
Bol pocítila’s náhle svého kmene,
ten odvěký bol. V čas, kdy trpí druzí,
snít zdálo se ti hříchem v klíně Musy
o růžích, nymfách v řece stříbropěnné.
V zvon bila’s, lidskost prosila i lásku
za lid svůj, těchou do ran beznaděje
jsi jeho otců šeptala mu zkazku.
Nad knihou tvojí, bol i hněv kde svatý,
jak pro lid, národ duše má se chvěje!
Tvůj bez vlasti, můj ve své vlasti spiatý!