Dvouhlavý, orle, černý kletý ptáku
jenž tolik set let držel jsi nás v spárech,
nás v tváře bil, v hruď kloval, záští v zraku
nám maso z těla rval i kůži v cárech,
z úst jazyk trhal, do prachu nás tiskl,
nás černým křídlem smésti chtěl’s a zhubit,
ó, slyšíš, jak lid radostně si výskl?
Ne, neslyšíš – jsi ubit, ubit, ubit!
Hle, voják, jejž hnal’s na krvavé jatky,
tvůj rob, jenž chvěl se hladem jen a mrazem,
za muka svá i dětí svých i matky
ti smrtnou ránu dal a strh tě na zem!
Již nebudeš nás děsit svojí mocí,
krev pít nám, naším bohatstvím se chlubit,
svobody slunce krýt nám křídel nocí,
nás drásat, ne – jsi ubit, ubit, ubit!
Dal se sokolem v zápas jsi se dravý,
svět celý díval na půtku se vaši –
a pad jsi, pad jsi, i přes dvě své hlavy,
co sokol volně k oblaku se vznáší!