Kde píšu sám, na bílé stěně
dvě podobizny staré visí,
já zadívám se často denně
v své praprabáby vlídné rysy.
Ten její zrak jak byl as krásným!
Má bílý šat, jak sníh je ranný,
má bílý čepec s krajem řásným
a modrou stuhou ovázaný.
On, v tmavě modrém těsném fraku,
jejž v předu sněžný jabot zdobí,
má moudrosť stáří ve svém zraku
a u vlásenky cop své doby.
A jak se na ně dlouho dívám,
jak zázrakem když svět se mění,
o starých zpustlých parcích snívám
a šedé zámky vídám v snění.
Ty dvorné tance, hlučné plesy
a sochy, skříně vykládané
a hony, které hřměly v lesy,
a krby, v kterých oheň plane.
A v tiché síni, kam den svítí,
k své práci skloněn nad knih stohy,
pak slyším ještě dlouho zníti
a dlouho zpívat lesní rohy...