Dvě potkaly se duše v širém prázdnu.
„Slyš, Boha vůlí poslána jsem dolů,
a ty jdeš z hloubi, promluvme si spolu,
co čeká mě tam – strachem v letu váznu!“
„Ó, vrať se, sestro, dole svět je bláznů
a katanů, zem smutků říš a bolů,
tam vděk a klam na jednom roste stvolu,
pros Boha, vrať se, nežli sletíš v sráznu.“
„A jaká hvězda na tobě to svitla?“
„To? To jen slza lásky se mne chytla,
tek proud jich z očí drahých ručejemi,
když výš jsem vzlétla!“ – Druhá duše vzhlídla,
nic neřekla již, rozpiala svá křídla
a s úsměvem se dolů nesla k zemi.