Kdos poranil mě zlobou,
mé dílo šlapal v prach,
a já jsem s lítostí spat šel
a usnul v těžkých snách.
A zdálo se mi ve snu,
že malou rakev zřím,
a v rakvi leželo dítě
s úsměvem ztrnulým.
Kol obrázky a květy,
jak z vosku mělo líc,
a leželo, jak když zlomen
květ schne a schne vždy víc.
A když jsem přihléd blíže,
ó, krutý, krutý žel!
já děcku vlastnímu ve tvář
jsem bledou pohleděl.
Já vykřikl a procit’ –
ó, nekonečný ples!
blíž děcka spícího oddech
se ke mně zdravý nes.
O, hořký lék máš, Spánku,
leč dík! – jak konejší!
kam má se poděla lítost,
má bolest včerejší?!