Jdu uličkami, v kterých vždy se stmívá,
jak úzké jsou a jak s nich stáří kývá,
pod zámkem a pod dómem s hrdou věží,
kde naše sláva, stará sláva leží.
Řad nízkých domů, šedý palác tady,
je zamlklý jak opuštěné hrady,
blíž portálu se modlí žebrák slepý,
a na erb hnízdo vlaštovka si lepí.
Arkýře, brány, podloubí tu stmělá,
a do náměstí obrácená děla.
Jak ticho, jak vzduch ze zahrad jde vonný!
A tichem duní svatovítské zvony.
Jdu blíže k řece. Z daleka mi šumí
jak na pozdrav, jdu v hlavě staré dumy;
jsem na mostě, pod ním se valí řeka,
a za ní oko překvapeno těká:
Sta štíhlých domů přede mnou se bělá,
a na všech leží slunce záře skvělá,
sta oblouků, sta věží se tam zdvihá,
a holubů dav nad městem se mihá.
Zpět pohlédnu za široký pás řeky.
Tam naší slávy, tam i pádu věky,
zde zář a ruch a život – tam jen rovy.
Buď požehnán, buď pozdraven věk nový!