Byl soumrak, noc šla z pozdálí...
Dva motýli se potkali.
Ten jeden hledal k spánku květ,
a druhý právě křídla zved’.
Ten jeden zářil v barvách stech,
ten druhý stín měl na křídlech.
A v prostřed jako rzavý hřeb
se šklebila mu žlutá leb.
„Ó, jak jsem znaven,“ první vzdych’,
„já s milenci lét’, vůdce jich!
Je vodil lesem, dál a dál,
až tam, kde sotva paprsk’ plál.
Až když si padli v objetí,
jsem mohl od nich letěti.
Však nyní padnu do snů rád,
a ty – ty nesmíš přes noc spát?"
– „Ne, k ránu až, den v pohledu,
až stíny mrtvých odvedu!“