Přes den dlouhý zavírá se v sebe
v denním víru, který snů je vrah,
jakoby se bála o dar nebe,
že jí sněžný kalich střísní prach.
Cítí se tak stísněna a cizí,
na jiný si vzpomínajíc svět,
odkud přišla na zem čistá, ryzí,
neví jak, však ví, že šla by zpět.
Ale večer, kdy se k zemi spouští,
plaménky kdy hvězd se počnou chvít,
jde jak srna, která spala v houští,
k čistým vodám napnout šíj a pít.
Jako růže vodní při měsíci,
zdraví hvězdy, sester svojich tlum,
otvírá se jímavá a chvící,
čistá, plachá posvěceným snům.