Duše je motýl, jenž modravem světů
na zem si vylétá z rajského sídla
a zde si o trní, o drva v letu
otlouká křídla.
Trochu však zlatého hvězdného pele
každá si zachová z božského znaku,
a ty ho tolik máš na bílém čele,
v zářícím zraku!
Časem když k očím tvým pozvednu hlavu,
nevím, zda plesat či zaslzet steskem:
podivným zavlhlým plá to v jich tmavu
hvězdnatým leskem.
Z andělské v lidskou zda dosud se mění
duše tvá či snad zas lidský tvar její
béře plášť andělský? ptám se vždy v snění,
ptám se a chvěji...