Má duše jako kočka, plno smutku
jež v očích má, jak stesk a tucha báje
když v zelených těch zracích zakleta je,
že čímsi jiným dávno byla vskutku.
S myšlénkou – myškou – počne sobě půtku,
ne aby chytla, spíše si jen hraje,
a na vrcholy, srázu na okraje
ji láká to, kde není cest ni schůdků.
Pak sedne sobě v slunci zimomřivá,
a bez pohnutí jako sfinga živá
jen pozorujíc, oči mhouří bledé.
A večer lehne, svit kde barví stěnu,
a chvílemi jen hledíc do plamenů,
dál sny své dlouhé, nekonečné přede...