Duní zvony, duní,
duní zvony s výše.
Hodin ráz to padá
v ulic tmu i skrýše,
v kroky pozdních chodců,
vozů rachocení,
v duši těch, jichž oči
dosud mijí snění;
do stlumené hudby,
do tulácké písně
padá ten ráz hodin
těžce a tak přísně.
Ráz! a ráz! a ráz! Tak
volně zas a dlouze,
jakoby hlas čísi
vlnil se to v touze,
bolestí a steskem
a tak vyčítavě,
že i ti, kdo slyší,
jdouce po zábavě,
k srdci sobě sáhnou,
zachvějí se tiše.
Duní zvony, duní,
duní zvony s výše.
Ne, to nejsou zvony,
soudce hlas to spíše;
a jak ve tmách noci
věž se tají zraku,
zdá se, že ten hlas jde
odněkud až z mraku
a že ten hlas velký
všech se dole táže:
Poctivou-li prací
zemdlely ti paže?
Myšlének co pravých
dnes jsi v půdu zasil?
Kolik světel bludných
dnes jsi v světě zhasil?
Kolik slzí setřel’s?
Kolik mdlých zved’ slovem?
Kolik mrtvých vzpomněl’s
pod zapadlým rovem?
Víc-li nežli včera
lásky v tobě dýše?
Duní zvony, duní,
duní zvony s výše...