Rád večer zřím, jak dům ten padá v stíny
i s černou vížkou jako zadumanou,
jak přes akáty v ulic poklid líný
ta okna jeho jako oči vzplanou.
Facada září – tma však leží děsná
na víčkách těch, kdož musí žíti za ní,
jas záře slunné nebudí je ze sna,
svit záře hvězdné nevolá je k spaní.
Noc příšerná! Jde slepec tam a tapá
po dlouhé chodbě, která nemá konce,
a se všech stran to duchovitě klapá,
jak tichem zní hlas ústavního zvonce.
To k večeři jdou... V oku noc – ne v duši,
to světlo v oknech lidskosti je záře,
a zář ta v mrtvých očích slzy suší
a jako úsměv padá v slepců tváře.
Tam v tmách je chytne pevná lidská ruka
a v neštěstí je trpkém stiskne vřele,
ruch práce najde pro nudu i muka
a měkce stírá vrásky na jich čele.
Když kolem kráčím, a ten zvon zní hlasně,
a v dlouhých oken řadě zář se třepí,
vždy myslívám: By viděli to jasně,
co cit, co lidskost – musí býti slepí.