Duj si, hřmi si, vichřice,
per si v stromů řad,
mně se při té bouři tvé
chce dnes vzpomínat!
Duj si v pole, duj si v stráň,
duj si v starý les,
a co se již nevzbudí,
bez milosti střes!
Suché listí od lonska,
za ním suchou sněť,
a co mrtvo leží tu,
s pěšin stranou smeť!
Za to dýchni na zemi,
zahřej její hruď,
vítězným svým výkřikem
plno poupat vzbuď!
Duj si, hřmi si, vichřice,
přes lesy a luh,
vím, že nejsi větrem jen,
že jsi jara duch.
Však jsme také jedenkrát
bouřně jako ty
letěli a vzbudit vše
chtěli z mrákoty.
Rozbiti a odmésti
vše, co shnilé jest,
a na křídlech celý svět
zvednout k výši hvězd.
S hlavou plnou smělých snů,
s usměvavým rtem,
s láskou k světu, slunci, dnům,
k nikomu a k všem.
Duj si, hřmi si, vichřice,
přes ten celý svět! –
já si budu vzpomínat
při tom zas těch let...